Když rychle něco neuděláme, Evropa i Česko půjdou ke dnu, říká kardiolog Josef Veselka (255)

Jedno procento

Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní.

Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam Zprávy.

Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu. Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci července z Motola po 27 letech odešel.

Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.), seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole.

Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z jiných důvodů než tady.

Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni (není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu.

Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s částečnou nadsázkou řečeno.

Přeju vám příjemný poslech. Poslouchejte buď zde, anebo na platformách jako Apple Podcast nebo Spotify.

*

A zde ještě shrnutí od AI jako obvykle. Na základě přepisu ho napsal Claude, Sonnet 3.5 (New):

Když profesor Josef Veselka loni opouštěl motolskou nemocnici, jeho oddělení patřilo k nejlepším v zemi. Jeho poslední zákrok, při kterém pacientovi implantoval umělou chlopeň, trval rekordních 16 minut. Po 27 letech však musel odejít kvůli neshodám s vedením.

Veselku paradoxně víc zasáhlo to, jak se k němu poté chovali lidé, s kterými v žádném sporu nebyl. "Přijde za vámi člověk, kterého znáte třicet let, se kterým jste byli na dovolené, znáte jeho děti - a najednou vám ani nezavolá," popisuje Veselka atmosféru strachu, která se rozhostila po jeho odchodu.

V 58 letech udělal něco, co bylo odvážné, pro jiné padesátníky možná až bláznivé - začal se učit německy a hledat práci v zahraničí. Po roce intenzivního studia složil jazykové zkoušky a objel 16 německých nemocnic. Dnes působí v Chemnitzu.

Jeho příběh je symptomatický pro stav českého zdravotnictví. "Za 35 let od revoluce jsme nepostavili jedinou kvalitní státní nemocnici," říká. Zatímco německé nemocnice připomínají moderní banky, když přijedete metrem do pražského Motola, máte pocit, že jste se ocitli na tržišti. A ne v jednadvacátém století, ale někdy za normalizace.

Paradoxně však právě jeho vysoká kvalifikace byla v Německu překážkou. "Nikdo nechce přednostu, který je zkušenější než on sám," říká v podcastu Veselka. Přesto se nevzdal a dnes publikuje odborné články v němčině. Ne proto, že by to bylo významné pro jeho vědeckou kariéru. Ty nejdůležitější publikace vycházejí v angličtině. Ale Veselka si svými německými články „rámuje“ svou novou kariéru v Německu.

Jeho zkušenost naznačuje hlubší problémy: zatímco německé nemocnice bojují s byrokracií a nedostatkem pacientů, ty české se potýkají se strachem z modernizace a mocenskými hrami. "Je to jako když přejedete hranice - na jedné straně nevěstince a herny, na druhé upravené zahrádky," srovnává.

Přesto Veselka zůstává v mnoha ohledech optimistou. Věří v technologický pokrok a potenciál umělé inteligence. O budoucnosti Evropy však mluví skepticky. "Evropa půjde ke dnu a Česká republika s ní, pokud nepřijde skutečný lídr, který začne říkat pravdu," uzavírá.

Jeho příběh je varováním: když systém nutí své nejlepší odborníky k odchodu, něco je fundamentálně špatně. Zároveň je však důkazem, že i v pokročilém věku lze začít znovu - pokud má člověk odvahu postavit se strachu a průměrnosti.